Jak jsem byl poprvé ve školce

Jak jsem byl poprvé ve školce

     
před chvílí jsem se vzbudil. Aronek přišel ze školy a říkal, že vám na Adélku taky naštěkal některé příhody, tak ať se nestydím, že už ode dneška nejsem domácí batole. Tak jsem si dodal odvahy a  budu vám vyprávět, jak jsem byl poprvé ve školce.
     Ráno panička vstala, nejprve s námi vyšla ven na vycházku. No na vycházku, spíš na broděnku. Ari má sněhu po břicho a já v něm po chvíli pláču, že jsem se asi ztratil a nevidím na Aronka J. Doma jako vždy povzdychla ahoj Mikýsku. Taky mi chybí, už jsme si spolu hezky hráli, ale Ari mi nedá pokoje (a když přijde moje sestřička Kačka, to je teprve tóčo, vždyť už si Mikýsek začal hrát i s ní, proč nám ho ta Velká kočka tak brzo vzala). Panička potom vzala mou taštičku, to už poznám, že spolu někam jdeme. Oblékla mi bundičku, řekla „taška“ a já se do ní uvelebil. Šli jsme dlouho, myslel jsem, že někam na návštěvu, ale to jsem byl překvapený!
     Nejprve jsme vlezli do takové rámusící krabice, moc jsem se bál, ale panička mě utěšovala, že se nic neděje, že je to autobus a že se  ním budu často vozit. A taky jedna paní, prý paní učitelka. Říkal jsem si, na co já bych potřeboval paní učitelku, vždyť štěkat umím, baštit z misky, tahat o hračky a koneckonců i „ke mně“ umím. Ve spaní a především zlobení  jsem přeborník!  Už v autobuse jsem se seznámil s jezevčíkem Františkem a hned potom s jezevčicí Kerrynkou.
     Pak jsme se brodili lesem a přišli na louku. Tam bylo všude plno plničko sněhu! Museli jsme nejprve vzít lopaty a kus louky proházet, abychom tam my mrňata mohla běhat a hrát si. Všichni se smáli, že je tolik sněhu a ve školce tři jezevčíci, co ho mají nad hlavu. Pak přišla další štěňátka, byl jsem z nich celý vykulený, ještě jsem neviděl tolik pejsků pohromadě a bez Aronka jsem se jich trochu bál. Ale po chvíli jsem si dodal odvahy a běhal s nimi, vybíral jsem si ta větší, já se  se stejně velikými – správněji malými –  pejsky teprve musím naučit zkamarádit. Chvíli jsme si takhle hráli a pak jsme se začali učit. Běhal jsem tunelem a skákal přes překážky a byl šikovný. Utíkal k paničce na „ke mně“ a dostával dobrůtky. Jenže jak jsem malý (a jsem ze všech štěňátek skutečně nejmenší) začala mi být hrozná zima i v bundičce. Pomohli jsme ještě prošlapat zbytek louky (to je stejně nespravedlivé, že my maličcí jsme ji prošlapávali pro ty veliké, co mají školu po nás) tak mě panička zabalila do larisky a šli jsme domů dřív. Na poprvé jsem měl dojmů dost a už cestou zpět jsem v tašce spal jako dudek. Doma jsem se jenom přesunul na pelíšek a ani jsem nevěděl, že Aronek odešel do školy a že mě panička fotí, to taky ne. Tak jsem byl unavený.
    Ve školce je jedna krásná psí holka, jmenuje se Meggie, je to staffordšírská teriérka a moc se mi líbila a hrál jsem si s ní. Možná proto, že vypadá jako malý Aronek – černá s bílým flíčkem.

    Paničce do počítače naštěkal Damiánek Daňo